Antická literatura - Řecko

Teorie

Co musíte znát?


  • Ve 2. tisíciletí př. n. l. se jižní část Balkánského poloostrova a četné ostrovy a ostrůvky v Egejském moři staly vlastí řeckých kmenů.
  • Od severu chránily zemi proti nájezdu barbarů nepřístupné hory, na jihu a na východě umožňovalo moře čilý styk s vyspělými asijskými kulturami a Egyptem.
  • Řekové vytvořili osobitou kulturu, která významně ovlivnila rozvoj evropské vzdělanosti.
  • Jedná se o nejstarší evropskou literaturu.
  • Písmo bylo převzato od Féničanů a byly přidány samohlásky.

  • Polyteismus = mnohobožství (Zeus, Apollón, Afrodité, Hádés, Héra, Árés, Athéna..).
  • Mytologie - Řecká mytologie se skládá z mýtů a legend starých Řeků, pojednávajících o bozích a hrdinech, povaze světa či vzniku a významu řeckého kultu a rituálů, které jsou součástí náboženství starověkého Řecka. Řecká mytologie je ztělesněná rozsáhlou kolekcí příběhů.
  • Filosofie - Starořečtí filosofové se považují za zakladatele západního vědeckého myšlení a mají pro filosofii dodnes zásadní význam, neboť otevřeli hlavní filosofické otázky a vypracovali základy filosofické metody. Už ve starověku se z filosofie vydělila astronomie, matematika a geometrie a filosofové položili základy většiny dalších věd. Představitelé: Thálés z Milétu, Pýthagorás, Anaximandros, Zénon z Eleje
  • Kalokagathia - Vyjadřuje ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a dobroty, ctnosti a statečnosti. Řecký ideál – člověk moudrý, vzdělaný, tělesně krásný, sportovní. Ideál kalokagathie a zároveň zájem o antickou řeckou kulturu převzala později renesance a humanismus.

Nejstarší památky řecké literatury vznikaly ve třech etapách:

 

a) Archaické období – od nejstarších dob do 6. století př. n. l.

b) Attické (klasické) období – 5. – 4. století př. n. l.

c) Helenistické období – 4. století př. n. l. – 1. století n. l.


 

A) Archaické období

  • Jedná se o období od počátků literární tvorby do řecko-perských válek.
  • Dochází k rozvoji eposu a lyrického básnictví, počátky vědy a prózy.
  • Vznikají základy filosofie - v tomto období soustředěná na kosmos – svět, nejvýznamnější otázkou je hledání pralátky (Thales z Milétu, Pythagoras).
  • Nejoblíbenějším epickým útvarem byly eposy (rozsáhlá báseň, vyprávějící zpravidla pověsti o významných událostech z historie národa nebo o slavných činech národních hrdinů), původně se předávaly ústně, později písemně.

 

Homér

  • Již ve starověku o životě této postavy nebylo známo nic určitého.
  • Jako Homérovo rodiště se uvádělo mnoho míst (Athény, Pylos, Kolofón, Argos), nejčastěji město Smyrna nebo ostrov Chios.
  • Legendu o Homérově životě zaznamenal v 5. století  př. n. l. Hérodotos. Zemřel údajně na ostrově Íos.
  • Všechna starověká vyobrazení jsou idealistická a neopírají se o skutečnost, na základě domnělého významu jeho jména jej představují většinou jako slepého starce.
  • Pokud se vůbec jedná o historickou osobu, potom působil mezi léty 1200 až 700 př. n. l.
  • Přes množství údajů, ovšem často si protiřečících, není dodnes jasné, zda osoba tohoto jména skutečně žila.
  • Proti obvyklé představě Homéra jako slepého a chudého putujícího pěvce mluví důkladná znalost horní aristokratické vrstvy jeho děl, kterou takový putující básník nemohl mít.

 

  • Ilias – vylíčení skutečných událostí – Trojské války (Trója – Ilion). Agamemnón, Paris, Helena, Meneláos, Achilles, Hektor… Z desetiletého boje o Tróju líčí pouze posledních 51 dní. Příběhy lásky Parida a Heleny, válka o Tróju, smrt Hektora, trojský kůň, vypálení Tróje, Achillova smrt.
 
  • Odyssea - ještě deset let po skončení trojské války bloudí Odysseus světem stíhán nepřízní boha moře Poseidóna. Za dlouhých plaveb ztrácí své přátele. Uniká různým nástrahám (čarodějnice Kirké, ostrov Kyklopů, Kalypsó…), nakonec se dostává na rodnou Ithaku, ale je podroben novým zkouškám. Zatímco bojoval, usadili se v jeho domě nápadníci usilující o ruku jeho věrné ženy Pénelopy. Přestrojen za žebráka se vrací Odysseus do domu, pobíjí nápadníky a setkává se se svou věrnou ženou a synem Telemachem.
 
  • Oba eposy jsou nejrozsáhlejším souborem řecké mytologie. Zobrazují lidské vztahy, city - oddanost příteli, hněv válečníka, ušlechtilost, ctižádost, strach, radost, zármutek, bezmeznou oddanost a poslušnost vůči bohům. Oba eposy byly psány časoměrným hexametrem.
 
  • V 7. a 6. století př. n. l. došlo k rozpadu kmenového zřízení a ke změně názoru na svět.
  • Rozšířila se zeměpisná znalost světa.
  • Řekové se plavili po mořích a přejímali poznatky z jiných kultur.
  • Člověk si uvědomoval vlastní individualitu a zajímal se o veřejné dění.
  • Kromě eposů vznikaly i bajky – krátká vyprávění, v nichž zvířata nebo věci jednají jako lidé a jsou nositeli typických lidských vlastností.
  • Mohly být psány prózou nebo veršem. V závěru bajky bylo poučení.

 

Ezop

  • Nejznámějším autorem bajek byl Ezop (6. stol. př. n. l.) - je považován za zakladatele řecké bajky a patří dodnes k nejznámějším bajkařům.
  • Žil v Athénách a na ostrově Samos.
  • O jeho životě toho není příliš známo, narodil se pravděpodobně jako otrok thráckého nebo fryžského původu. Po propuštění z otroctví hodně cestoval. Procestoval Řecko, Babylonii a Egypt.
  • Některé zdroje uvádějí, že byl po celý život velmi nemocen, jiné, že byl mrzák a fyzicky chorý.
  • Podle pověsti byl Ezop křivě obžalován ze svatokrádeže a v Delfách odsouzen k smrti. Údajně byl shozen ze skály do propasti.
  • Své bajky přednášel ústně. Na Ezopovu tvorbu navázali pozdější bajkaři jako třeba Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov.
  • O silném lvu, O pyšném orlu, O chytré lišce

 

  • Kromě eposů a bajek vznikala také lyrická poezie (nedějová, zobrazující pocity, myšlenky, popisy prostředí…), zejména elegie a ódy.

 

Sapfó

  • Byla starořecká básnířka z Mytilény na ostrově Lesbu, kulturním centru 7. století př. n. l., vedla zde dívčí internátní školu.
  • Pocházela z aristokratické rodiny, která se angažovala v politickém životě.
  • Provdala se za bohatého kupce z ostrova Andros, s nímž měla dceru a po němž zdědila značné jmění. Boje o moc ji přiměly k útěku na Sicílii, odkud se vrátila na rodný ostrov krátce před svou smrtí.
  • S jejím životem je spojena řada legend.
  • Není pravda, že z nešťastné lásky ke krásnému Faonovi skočila z Leukadské skály do moře, ačkoli je toto místo dodnes cílem mnoha turistických výprav.
  • Sapfó vedla dívčí kroužek, který uctíval hudbou a poezií bohyni lásky Afroditu a devět Múz.
  • Do obecného povědomí se zapsala upřímnou a citovou náklonností ke členkám svého kroužku, která vyzařuje z dochovaných písní a básní. Jméno básnířčina rodiště (Lesbos) dodnes přežívá v označení ženské homosexuality.
  • Z jejího díla se zachovaly pouze zlomky milostné a svatební písně – Písně z Lesbu
  • Sapfó byla již ve starověku označována jako „desátá Múza“, nazývali ji „Homérem ženského rodu“.

 

Anakreon – 6. stol. př. n. l.

  • Byl dvorním básníkem tyranů řeckých městských států. Vešel do lidové slovesnosti jako piják a milovník. Zemřel v 85 letech ve své vlasti, udusil se zrnem. Anakreónovy básně pracují s motivy: láska, poblouzněnost láskou, zklamání láskou, opilství, opilství, láska k hýření… Poezie zobrazující tyto motivy je dodnes nazývána „anakreontská poezie“.

 

B) Attické (klasické) období – 5. – 4. století př. n. l.

  • Období, které se nazývá podle území kolem města Athén – Attika.
  • Nejvýznamnější období řecké literatury, rozmach literatury, filosofie a věd.
  • Athény vítězí nad Persií a centrem se stávají Athény.
  • Filozofie se obrací k člověku, k lidské psychice.
  • Velký rozmach prožívá drama (různé soutěže) – tragédie a komedie.
  • Rozvíjí se především divadlo - zpočátku mělo funkci náboženskou, později zábavnou.
  • Bylo veřejnou záležitostí, proto aténský městský stát podporoval jeho rozvoj.
  • Hrálo se v amfiteátrech, směli hrát pouze tři herci - muži, hráli i ženské role - používali masky, významnou roli hrál chór - patnácti až dvacetičlenný sbor, který zasahoval do děje, komentoval události.
  • Rozvíjely se tragédie a komedie.

 

Znaky antické tragédie:

  • čerpá téma z mytologie,
  • hrdinové jsou stateční nebo krutí,
  • častý je konflikt se silnější silou (osudem, bohy…),
  • tragický konec,
  • jednota místa, děje a času,
  • spojení mluveného slova, zpěvu a tance,
  • veršovaná forma,
  • využití deus ex machina – bůh ze stroje.
  • Pokud je děj příliš složitý, snese se na jeviště postava, která představuje boha, a hru vyřeší.

 

  • Řeckou tragédii proslavili 3 významní dramatici:

 

Aischylos (525 – 456 př. n. l.)

  • Je prvním světovým dramatikem, který ve svém díle řeší otázky mravní povahy. Čerpal za starých řeckých mýtů, podle nichž bohové předem každému člověku určují osud. Odpovědnost za činy předků přechází na další pokolení a vytváří sudbu, proti níž je člověk bezmocný. Z Aischylovy tvorby se dochovala jen některá dramata. Byl synem bohatého statkáře, žil v Athénách. Původním povoláním byl voják, bojoval v řecko-perských válkách, zúčastnil se bitev u Marathónu a Salamíny. Podle legendy zemřel, když mu orel pustil na hlavu želvu.
  • Je považován za zakladatele antické tragédie, zavedl druhého herce a stal se tak tvůrcem evropské dramatické tradice. Aischylos byl zbožný člověk, takže podle něj byla moc bohů neomezená. V jeho hrách vystupuje Zeus jako spravedlivý vládce, který nesnáší lidskou domýšlivost. Aischylos používal slavnostní jazyk plný básnických obratů a novotvarů.
 
  • Oresteia – trojské pověsti. Agamemnón, jeden z hrdinů trojské války, byl po svém návratu z Tróje do vlasti zavražděn nevěrnou manželkou Klytaimnéstrou a jejím milencem, který se chtěl zmocnit vlády. Agamemnónův syn Orestés pomstí po létech otcovo zavraždění a zabije matku i jejího milence. I když lid s jeho činem souhlasí, protože nenáviděl tyrana, Orestés je pronásledován výčitkami svědomí, a proto odchází do daleké Tauridy (Krym), aby se před bohy očistil z viny. Ústřední postavou tragédie Oresteia je Klytaimnéstra - v první části hry se dopouští vraždy, ve druhé je za ni potrestána a ve třetí její stín burcuje bohyně pomsty (Lítice), aby potrestaly jejího syna. V Aischylově pojetí Orestés vykonává spravedlivou pomstu. Velmi podobný motiv využil Shakespeare ve své tragédii Hamlet.

 

  • Sofoklés (496 – 406 př. n. l.)
 
  • Sofoklés byl pokladníkem athénského námořního spolku. Jeho otec byl bohatým majitelem podniku na výrobu zbraní. Sofókles dostal v mládí velmi dobré gymnastické a múzické vychování. Ve svých prvních hrách vystupoval ještě jako herec, avšak podle starořecké tradice přestal hrát pro slabý hlas. Ačkoli dostával Sofoklés mnoho pozvání do jiných měst, kvůli velké lásce k Athénám tato pozvání odmítal.
  • Sofoklův syn Iofón obvinil svého otce, který byl již ve vysokém věku, z duševní slabosti a žádal, aby byl zbaven svéprávnosti. Sofoklés vyvrátil synovo tvrzení tím, že přednesl před soudem píseň na Athény ze své poslední tragédie, kterou právě napsal.
  • Volil většinu námětů z okruhu trojských bájí a z pověstí o thébském královském rodu.
 
  • Král Oidipus - Théby, kde až dosud šťastně vládl Oidipus, zachvátil mor. Bohové trestají město za to, že stále není pomstěna neobjasněná vražda krále Laia. Oidipus je nařčen věštcem z královraždy, a proto začne pátrat po pravdě. Marně ho varuje jeho manželka Iokasté. Oidipus se dovídá, že Laia nezavraždili lupiči, jak se myslelo, ale on sám - kdysi se setkal v horách s neznámým cizincem a v hádce ho zabil. Zjišťuje dále, že pastýř Polybos, kterého pokládal za svého otce, byl pouze jeho pěstounem, jemuž byl jako malý chlapec svěřen matkou Iokastou. Učinila tak proto, aby zmařila krutou předpověď bohů, že Laios zahyne rukou vlastního syna. Oidipus, aniž o tom věděl, nejen že zavraždil otce, ale navíc se stal manželem své vlastní matky. Po odhalení pravdy spáchá Iokasté v zoufalství sebevraždu. I Oidipus se rozhodne sám se potrestat, oslepí se a odejde do vyhnanství.
 
  • Antigona - Hrdinkou této hry je Oidipova a Iokastina dcera Antigona. Když Oidipus odešel do vyhnanství, dostali se jeho synové Eteoklés a Polyneikés do sporu o trůn. Eteoklés Polyneika vyhnal, ten však našel v cizině spojence a s cizím vojskem se vypravil proti rodnému městu. Oba bratři ve vzájemném boji zahynuli a králem se stává Kreon, jejich strýc. Zakazuje pohřbít Polyneika a pohrozí smrtí každému, kdo by jeho příkaz porušil. Antigona se přesto rozhodne mrtvého bratra pohřbít. Ke svému činu se doznává a Kreon nařizuje, aby byla zaživa zazděna do královské hrobky. Vzápětí za ním přichází věštec, aby mu sdělil, že se za toto rozhodnutí bohové na něj rozzlobili a žádají, aby krutý trest odvolal. Kreon chce vrátit Antigoně svobodu, ale když přijde k hrobce, nachází dívku oběšenou. Jeho syn Haimon, Antigonin snoubenec, si ze zoufalství vrazí do prsou meč a ze žalu nad synovou smrtí spáchá sebevraždu i králova manželka Eurydika. Všemi opuštěný Kreon už také nechce déle žít - žádá bohy, aby ho zbavili života.

 

Euripidés (485 – 406 př. n. l.)

  • Byl starořecký dramatik, klasik tragédie, básník a filozof, pocházel z bohaté rodiny. Zpracoval tradiční mýty originálním způsobem, s vynikající znalostí psychologie, čímž je odkrýván duševní svět hrdinů, hlavně žen. Jejich emoce nakonec hlavní postavu zcela pohltí. Ve své tvorbě byl dost inovativní, kritizoval aktuální problémy v Athénách – postavil se proti tradičním morálním a náboženským představám, za témata her mu sloužily politika, kultura atd. Tento autor do svých her uvádí i postavy otroků, všímá si nedostatků athénské demokracie. Někdy však nedokázal řešit konflikty ve svých hrách a pomáhal si nečekaným zásahem božstva do děje - tzv. deus ex machina (tj. bůh ze stroje - byl totiž spouštěn pomocí kladky na jeviště).
  • Médeia - Královská dcera Médeia zachránila vůdce Argonautů Iasóna a pomohla mu zmocnit se zlatého rouna, které patřilo jejímu otci. Zamilovala se do Iasóna a odplula s ním do Korintu. Ačkoli měli spolu dvě děti, zamiloval se Iasón do Glauky, dcery korintského krále. Chystala se svatba. Zrazená a opuštěná Médeia připravila krutou pomstu. Poslala Glauce ke svatbě ozdobu do vlasů a nádherné roucho. Ozdoba však sevřela nevěstě hlavu a šaty se na ní vzňaly. Glauka uhořela a s ní zahynul i její otec, který se jí snažil pomoci. Médeia dokonala svou pomstu na Iasónovi tím, že zavraždila obě děti, které s ním měla.

 


Znaky antické komedie:

  • zesměšňuje jevy běžného života,
  • šťastný konec,
  • útočí na politické poměry a soudobou morálku,
  • založena na dialogu.

 

Aristofanés (446 – 385 př. n. l.)

  • Tvořil v době, kdy v aténské demokracii docházelo k prudkým zápasům o moc, měl tedy dostatek příležitosti uplatnit svůj kritický postoj. Ve svých komediích se jeví jako zkušený pozorovatel dění i lidí kolem sebe. Komedie Žáby je namířena proti Euripidovi, jehož si bere na mušku i v jiných komediích.
 
  • Žáby - Bůh Dionýsos odejde do podsvětí, aby odtud vyvedl svého oblíbeného dramatika Euripida. Za mohutného kvákání žab přeplouvá řeku Styx a vyhledá v podsvětí mrtvé dramatiky Aischyla a Euripida. V soutěži, k níž mezi nimi dojde, Euripidés prohrává, přičemž Aristofanés vtipně hodnotí a rozebírá jejich tvorbu. Euripidovi hrdinové nemohou být mravním vzorem, proto Dionýsos bere s sebou zpět na svět Aischyla.
 
  • Lýsistraté – muži stále válčí a ženy se rozhodnou válku ukončit svérázným způsobem – odmítnou plnit manželské povinnosti.

 


Historická próza:

Thukididés psal o dějinách peloponéské války, charakterizoval soudobé politické vůdce.

Herodotos – „otec historie“, skvělý vypravěč zajímavých povídek o vládcích i prostých lidech.


Rétorika:

Demosthénes 

  • Démosthenés se i přes výraznou vadu řeči stal vynikajícím řečníkem.
  • Traduje se, že aby překonal vadu řeči, chodil překřičet příboj a vkládal si do úst kamínky.
  • Měl prý také tik v rameni, tak si nad něj zavěsil meč a pokaždé, když „tikl“, se bodl.

 


Filozofie:

Aristoteles, Sokratés, Platón


Věda:

Archimédes


C) Helénistické období (323 – 30 př. n. l.)

  • Toto období je charakterizováno ztrátou politické samostatnosti a hospodářského významu řeckých obcí.
  • Středisko kulturního života se přeneslo z Athén, v nichž se alespoň udržely filosofické školy, do hlavních sídel helénistických států, především do Alexandrie (zde vznikla obrovská knihovna), dále do Pergama, Antiochie, na Rhodos a do Syrákús.
  • Literatura za nového uspořádání politických poměrů už nemohla počítat s ohlasem u širších vrstev a omezila se na úzký kruh vzdělanců.
  • Přesto však přinesla leccos nového i v tematice, zvl. však ve zdokonalení formální stránky, především v 1. pol. tohoto období.

 

Poezie

  • Nejrozšířenějším lyrickým žánrem se stal epigram a elegie.
  • Co se týče epického básnictví, znamením doby byla epická báseň menšího rozsahu, tzv. epyllion (eposek), v němž byla popisována nějaká episoda z řecké mytologie.
  • Epyllion vznikl z nechuti k rozvláčným eposům, od helenistických básníků byl později převzat Římany.

 

Kallimachos z Kyreny (310 – 240 př. n. l.)

  • Básník a učenec, byl nejvýznamnějším představitelem tzv. alexandrijské moderny.
  • Doporučoval skládat básně menšího rozsahu a sám tvořil epyllia, epigramy, elegie a hymny.
  • Zabýval se katalogizováním alexandrijské knihovny.

 

Jeho současníkem a přívržencem byl: 

 

Apollonios Rhodský (295 – 215 př. n. l.)

  • Ten si však Kallimacha znepřátelil tím, když proti jeho zásadám složil větší epos Argonautika.

 


Theokritos ze Syrákús (300 – 260 př. n. l.)

  • Básník, zpracoval literárně motivy lidových pastýřských písní v bukolských básních, později byly nazvány pastýřské idyly.
  • Líčí v nich výjevy ze života pastýřů a rolníků, které však idealizuje.
  • Psal i epigramy a epillia. Je to poslední velký básník řecké antiky.

 


Nová attická komedie

  • Tragédie nevytvořila nic nového, pokračovala ve svém úpadku.
  • Komedie pozbyla politický význam a obrátila se k látkám ze všedního života.
  • Vytvořilo se ustálené veseloherní typy (zamilovaný mladík, chytrý otrok, vychloubavý voják apod.) a okruh témat se zaměřil na soukromý život (osobní problémy, milostné a rodinné).
  • Charakteristická je dobře provedená zápletka a vtipný dialog (připomíná naši činohru).
  • Působila silně na římskou komedii.

 

Menandros z Athén (342 – 293 př. n. l.)

  • Byl nejlepší básník nové attické komedie.
  • Napsal přes 100 komedií, zachovaly se velké zlomky z komedií Škarohlíd a Spor o dítě.
  • Předností jeho komedie, které měly jednoduchý děj ze všedního života s milostnými a majetkovými zápletkami, byly mistrné charakteristiky a jim přizpůsobená řeč.
  • Menandra na člověku zajímala "lidskost" a vztah k životu.
  • Ve Sporu o dítě říká ústy otroka, že nikoli bozi, nýbrž povaha člověka je strůjcem jeho osudu.
  • Na Menandra z Athén později navázal ve svých komediích Molliére.