Česká literatura po roce 1989

Teorie

17. listopad 1989 

  • Po Sametové revoluci a pádu komunistického režimu došlo ke zrušení úřední cenzury, k uvolnění kulturních vlivů, ke svobodnému publikování literárních děl, spisovatelé přestali být omezováni politickou mocí.
  • Došlo ke spojení všech tří literárních proudů (oficiální, samizdatový, exilový).
  • Zanikl Svaz českých spisovatelů a vytvořila se nová organizace Obec spisovatelů.
  • Vznikla nová, soukromá nakladatelství: Paseka, Atlantis, Host, Argo, Torst, Petrov atd.
  • Vznikly nové (nebo se obnovily zaniklé či zakázané) časopisy: Literární noviny, Prostor, Tvar, Host (navázal na tradici časopisu Host do domu z let 1954 – 1970 a časopisu Host z let 1921 – 1929).
  • Přestaly se udílet literární ceny spjaté s komunistickým režimem a vznikla nová ocenění: Státní cena za literaturu, Státní cena za překladatelské dílo (navazují na tradici z let 1920 – 1948), Cena Jaroslava Seiferta, Cena Karla Čapka (udělovaná Českým centrem PEN klubu, PEN klub = celosvětové sdružení spisovatelů), Cena Ferdinanda Peroutky, Cena Toma Stopparda, Cena Josefa Škvoreckého aj.
  • K nejprestižnějším literárním oceněním současnosti patří Magnesia Litera (od roku 2002, uděluje se v několika kategoriích), Zlatá stuha (od roku 1992, nejlepší knihy pro děti a mládež) či Cena Jiřího Ortena (už od roku 1987, pro autory do třiceti let).
  • Od roku 1994 existuje také literární Anticena Skřipec (uděluje ji Obec překladatelů za špatné překlady či plagiátorství, plagiát = podvrh, úmyslná napodobenina vydávaná za vlastní dílo).
  • Došlo k vydání samizdatových a exilových děl, která nemohla být po celá desetiletí oficiálně publikována:
  • z poezie kupř. J. Skácel, O. Mikulášek, I. Blatný, B. Reynek, I. Diviš, J. Seifert, Jiří Kolář – Prométheova játra (text vznikl v roce 1950 a na vydání čekal 40 let),
  • z prózy J. Škvorecký, L. Vaculík, M. Kundera, I. Klíma, E. Kantůrková atd.
  • Vyšly také důležité memoárové a deníkové prózy (samizdatově či exilově vyšly již dříve), které autenticky mapují naše literární dějiny 20. století i dílčí úseky totalitního období:
  • Jan Zábrana – Celý život (1992), Václav Černý – Paměti I. – III. (1992, 1994), Pavel Kohout – Kde je zakopán pes (1990), Ludvík Vaculík – Český snář (1990), Ivan Diviš – Teorie spolehlivosti (1994) aj.
  • Do divadel se dostaly hry zakázaných autorů: Václav Havel, Milan Uhde, Josef Topol…
 
  • Po listopadu 1989 došlo k jisté erupci ve vydávání knih a léta knižního „hladomoru“ byla najednou vystřídána záplavou titulů.
  • Šlo nejen o texty, které nemohly dříve vyjít a o texty zavedených či nově nastoupivších autorů, ale i o velké množství dalších knih všelijaké úrovně z produkce nejrůznějších soukromých nakladatelů.
  • V průběhu nového milénia se situace stabilizovala a až příliš překotné vydávání knih ustalo (včetně těch, které nesměly vyjít v období socialismu).
  • Velkým předělem, zásadním spíše pro literární provoz, než pro samotnou spisovatelskou tvorbu, se stalo rozšíření internetu – vznik literárních serverů, na internetové časopisy se přesunula část „profesionální“ literární kritiky, i té, která souběžně vycházela v tištěné podobě, autoři, kritici a čtenáři spolu začali komunikovat prostřednictvím webových stránek, blogů, sociálních sítí aj., literární díla začala vycházet i ve formě e-knih.
  • Nová jména v české literatuře:
 
  • Próza – Michal Viewegh, Petr Šabach, Jiří Kratochvil, Jáchym Topol, Michal Ajvaz, Patrik Ouředník, Daniela Hodrová, Miloš Urban, Tereza Boučková, Halina Pawlowská aj.
  • Poezie – Jaromír Typlt, Petr Borkovec, Petr Hruška, Pavel Kolmačka, J. H. Krchovský aj.
  • Hlavním směrem novodobé literatury se stal postmodernismus – rozvíjí se od 2. pol. 20. stol., otevřenost k jazykovým experimentům, hravost a netradiční vypravěčské postupy, stylová různorodost, časté fantaskní motivy, postavy i prostory, zaměření na vypravěče a samotný akt vyprávění, prolínání vysokého stylu s masovým uměním a popkulturou, intertextovost (= vztah textu k jinému textu, přítomnost jednoho textu ve druhém).
  • Výrazní představitelé české postmoderní literatury: Milan Kundera, Jiří Kratochvil, Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Jáchym Topol.

A) PRÓZA

Michal Viewegh (1962)

  • Jeden z nejpopulárnějších autorů 90. let, narozen v Praze, od svých čtyř let žil v Sázavě, původním povoláním učitel.
  • Velkou čtenářskou oblibu si získal i tím, že jeho zobrazení totalitní doby a reality nemá rysy existenciální úzkosti a syrovosti, nýbrž poutavé epiky s humoristickým odstupem, v jeho knihách se prolínají dramatické situací s komickými, svěží a lehké vyprávění, ironicko-groteskní tón.
  • Jeho knihy jsou často spjaté s Prahou a Sázavou, hned v několika knihách se jeho literární alter ego jmenuje Oskar.
  • Více než 10 jeho knih bylo zfilmováno, kupř. Báječná léta pod psa, Účastníci zájezdu, Román pro ženy, Andělé všedního dne, Výchova dívek v Čechách atd.
  • Značná část jeho děl (především pozdějších) nenalezla u literárních kritiků pochopení, což autor ve svých knihách nezřídka glosoval.
  • Dlouhodobě bojuje proti praktikám bulvárního tisku, v roce 2009 společně s některými dalšími umělci inicioval petici.
  • Koncem roku 2012 prodělal těžké zdravotní potíže: prasklá aorta, bezvědomí, operace.
 
  • Báječná léta pod psa (1992)
  • Satiricky laděná rodinná kronika, hořkosladké vyprávění o dětství a dospívání v době totality.
  • Hlavní linie líčí vývoj nadprůměrně inteligentního chlapce Kvida, jehož rodiče se pokoušejí utéct z Prahy do městečka Sázavy před politickými tlaky nastupující normalizace.
  • Autobiografické prvky, obraz doby od 60. let až po pád komunismu.
 
  • Názory na vraždu (1990) – prvotina, novela s detektivní zápletkou.
  • Výchova dívek v Čechách (1994) – příběh učitelské nevěry s tragickým koncem, pohled na život zbohatlíků, dílo autorem ironicky označeno jako velký český postmoderní pedagogický román.
  • Nápady laskavého čtenáře (1993), Nové nápady laskavého čtenáře (2000) – humorné a přesvědčivé imitace autorských stylů českých i zahraničních spisovatelů.
  • Účastníci zájezdu (1996) – obraz účastníků autobusového zájezdu k moři jako vzorku společnosti.
  • Povídky o manželství a o sexu (1999)
 
  • Báječná léta s Klausem (2002) – volné pokračování románu Báječná léta pod psa.
  • Vybíjená (2004) – osudy několika spolužáků z gymnázia od školních let až do čtyřicítky, bilanční próza oceněná čtenáři.
  • Román pro ženy (2001), Andělé všedního dne (2007)
  • Mafie v Praze (2011), Mráz přichází z Hradu (2012) – satirické thrillery, silně společenskokritický tón, autor nešetří zejména představitele vysoké politiky a byznysu.
  • Můj život po životě (2013) – pocity a úvahy člověka, jehož život se po tragických událostech (těžká zdravotní příhoda, kóma) obrátil naruby a neblaze se změnil.

Jáchym Topol (1962)

  • Narozen v Praze, syn dramatika Josefa Topola, básník a prozaik, jeden z mála představitelů undergroundu, který se dokázal umělecky prosadit i v nových společenských podmínkách, jeho knihy jsou uznávané i v zahraničí.
  • Byl šéfredaktorem časopisu Revolver revue, působil jako textař a zpěvák v hudební skupině Psí vojáci (frontmanem byl jeho bratr Filip), později ve skupině Národní třída.
 
  • Sestra (1994)
  • Generační román z období normalizace, patří k nejpřekládanějším českým polistopadovým knihám, drsně naturalistický i poetický text, prolínání snů a reality, téma lásky a pohrdání, postmoderní dílo, mnohoznačnost obrazů, různorodost žánrů.
  • Osobitá výpověď o životě v bývalém Československu na konci 80. a počátkem 90. let.
  • Hlavní hrdina Potok se pohybuje na okraji společnosti, v chaotickém a polorozpadlém světě hledá oporu, lásku.
 
  • Anděl (1997) – román pojmenovaný podle stanice pražského metra, kde se scházeli vyznavači punkového přístupu k životu, práce s absurditou, mýty, paralelou.
  • Miluju tě k zbláznění (1991, předtím vyšla v samizdatu), V úterý bude válka (1992) – básnické sbírky.
 
  • Kloktat dehet (2005) – dětský vypravěč, mezilidské vztahy bez soucitu, odkaz na události roku 1968, příběh na periférii, prostředí sirotčince pro cizí a zanedbané děti, kruté tresty (viz název románu).
  • Noční práce (2001), Chladnou zemí (2009)
  • Citlivý člověk (2017) – román o existenciální pouti, prostředí kočovníků.

 Jiří Kratochvil (1940)

  • Brněnský rodák, autor experimentálních próz, tvořil již před rokem 1989 (samizdatová a exilová periodika), ve svých prózách využívá prvky nadpřirozena a tajemna v kontrastu s realistickými popisy.
  • Rozmanité vyprávěcí postupy a bizarní motivy se často odehrávají v kulisách „magického Brna“.
 
  • Medvědí román (1990) – osobitá reakce na totalitní režim.
  • Uprostřed nocí zpěv (1992) – prožitky a zkušenosti syna emigranta, atmosféra Brna po skončení války a v 50. letech, prvky magického realismu, motivy tajemství a podobenství, hravá mystifikace, snové výjevy.
  • Má lásko, postmoderno (1994) – soubor povídek
  • Avion (1995) – inspirováno funkcionalistickou architekturou slavného brněnského hotelu Avion, obraz vývoje v naší zemi a hledání totožnosti.
 
  • Truchlivý Bůh (2000) – slovy autora: „Tento příběh obyčejného knihovníka, kterému se stane něco úděsného, je psán k poctě z mých Mistrů, Milana Kundera a J. L. Borgese.“. Název knihy odkazuje na Kunderovu povídku Já truchlivý Bůh ze souboru Směšné lásky.
  • Brno, nostalgické i ironické (2001), Lehni, bestie! (2002), Slib (2009), Liška v dámu (2018)

Daniela Hodrová (1946)

  • Autorka kultivovaných knih spjatých s magickým realismem a Prahou.
 
  • Trilogie Trýznivé město (1991) – tajuplná atmosféra Prahy, postmoderní prvky, proměny úhlů pohledu, personifikace věcí, odklon od příběhovosti.
 
  • Točité věty (2016)

Michal Ajvaz (1949)

  • Prozaik, básník a překladatel, blízký magickému realismu.
  • V jeho knihách jsou časté motivy labyrintu, tajemného písma či jazyka, symbolických a neobvyklých předmětů, které často čtenáře zavedou do jiného světa či příběhu.
 
  • Návrat starého varana (1991) – povídky, magická atmosféra.
  • Druhé město (1993) – reálný obraz Prahy doplněný fantastickými a mystickými prvky (neobvyklá zvířata a podivné přízraky, se kterými vypravěč bojuje), román „s tajemstvím“.
 
  • Cesta na jih (2008)
  • Lucemburská zahrada (2011) – hlavní hrdina v sobě kvůli překlepu na počítačové klávesnici objeví nový způsob vnímání světa.

Patrik Ouředník (1957)

  • Česky a francouzsky tvořící spisovatel a překladatel, žije ve Francii.
  • Emigroval v roce 1984 poté, co mu bylo zabráněno vysokoškolské studium, protože podepsal petici za propuštění politických vězňů.
     
 
  • Šmírbuch jazyka českého (1992) – slovník nekonvenční češtiny, poprvé vyšel v Paříži v roce 1988.
 
  • Europeana (2001)
  • Nejpřekládanější česká kniha po roce 1989.
  • Krátká experimentální próza, která rekapituluje uplynulé století očima neosobního, věcného, blíže neurčeného vypravěče.
  • Informace o válkách, vynálezech zkázy či politických zločinech se prolínají kupř. s informacemi o vynálezu podprsenky či statistickými údaji o tom, kolikrát ročně lidé myjí auto, velké historické milníky se kříží s minipříběhy bez chronologické a logické návaznosti. 
  • Ad acta (2006) – humorná a ironická hříčka s detektivní zápletkou.
  • Konec světa se prý nekonal (2017) – úvahy o současném světě plné groteskní satiry, příběh Francouze Gasparda, který se na krátký čas stane poradcem „nejhloupějšího amerického prezidenta všech dob.“

Petr Šabach (1951 – 2017)

  • Prozaik, známý svými humoristicky laděnými romány a povídkami, osobní vypravěčská pozice, nostalgický nádech.
  • Mnohé jeho literární postavy vystupují v téměř „pábitelském“ stylu (pábení = až posedlost spontánním, barvitým a autentickým vyprávěním, pojem je spjat s Bohumilem Hrabalem).
  • Podle jeho knih vzniklo v letech 1993 – 2010 hned několik filmů (Pelíšky, Pupendo, Občanský průkaz, Šakalí léta, U mě dobrý aj.).
 
  • Jak potopit Austrálii (1986) – soubor povídek, nejznámější jsou Šakalí léta.
  • Hovno hoří (1993) – obsahuje tři texty (Sázka, Bellevue, Voda se šťávou), konfrontace světa dětí a dospělých, mužů a žen, rodinné vztahy, prožitky od dětství až po dospělost, humor i melancholie, hovorovost, na motivy knihy vznikl divácky úspěšný film Pelíšky (1999).
  • Babičky (1998), Opilé banány (2001) – o dětství a pubertě v totalitním světě.
 
  • Čtyři muži na vodě aneb Opilé banány se vracejí (2003), Máslem dolů (2012)
  • Občanský průkaz (2006) – osudy dospívajících mladíků od chvíle, kdy v patnácti letech obdrží občanský průkaz; doba normalizace, kdy dlouhé vlasy a bigbít byly považovány za rebélii.

Irena Dousková (1964)

  • Prozaička, smysl pro ironii, situační zkratku a pointu.
 
  • Hrdý Budžes (1998)
  • Čtenářsky oblíbený román, známý také díky úspěšné divadelní inscenaci.
  • Prostřednictvím vyprávění malé Helenky Součkové zachycuje život herecké rodiny, která má v totalitním režimu potíže a v této atmosféře hledá děvčátko odpovědi na své upřímné otázky, které bezútěšnou realitu komicky deformují a zároveň upřímně odkrývají.
 
  • Oněgin byl Rusák (2006), Darda (2011) – romány, volné pokračování osudů Helenky Součkové.

Miloš Urban (1967)

  • Spisovatel a překladatel, jeho knihy vyšly v deseti jazycích včetně angličtiny (Lord Mord), němčiny (Sedmikostelí) či maďarštiny (Stín katedrály).
  • V jeho díle se odráží prvky postmoderny i magického realismu, příběhy jsou často spjaté se specifickým prostorem či architekturou, tajemnou atmosférou.
 
  • Poslední tečka za rukopisy (1998) – prvotina, pod pseudonymem Josef Urban, mystifikační román.
  • Sedmikostelí (1999) – gotický román z pražského prostředí, detektivní zápletka.
 
  • Hastrman (2001) – ústřední postavou je skutečný Vodník, jehož příběh můžeme po dvě století sledovat, abychom se skrze něj dobrali i problematiky ekologické hrozby a lidské rozpínavosti.
  • Stín katedrály (2003), Santiniho jazyk (2005), Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu (2017)
  • Lord Mord (2008) – Praha, 19. století, pražská asanace (= radikální přestavba části městského centra), vraždy prostitutek v jedné linii románu jsou provázány s „architektonickým vražděním“ Prahy samotné.

Tereza Boučková (1957)

  • Spisovatelka a scenáristka, dcera spisovatele Pavla Kohouta.
 
  • Indiánský běh (1991) – autobiografie, ironické a humorné novely, vzpomínky na dětství, dospívání, na otce.
 
  • Rok kohouta (2008) – román o neradostných a tísnivých věcech, silná výpověď ženy, která hledá novou sílu do života.

Halina Pawlowská (1955)

  • Spisovatelka, publicistka a moderátorka (mj. talk show Banánové rybičky), humoristické prózy, čtenářsky i divácky oblíbená (především v devadesátých letech a na počátku nového milénia). 
 
  • Díky za každé nové ráno (1994) – humorně sebeironické vyprávění o životě mladé Olgy a pocitech její generace v 60. a 70. letech, předloha pro úspěšný stejnojmenný film.
  • Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993), Banánové rybičky (2000)
 
  • Manuál zralé ženy (2015), Zážitky z karantény (2020)

Alexandra Berková (1949 – 2008)

  • Prozaička, autorka televizních her, propagátorka feminismu.
 
  • Knížka s červeným obalem (1986) – soubor povídek, v době svého vydání velmi populární.
  • Magorie (1991) – fantaskní próza, text jako nespoutaná řeč, ironické podobenství a metafora degenerované společnosti („země pod plochým kamenem“).

B) POEZIE

J. H. Krchovský (1960)

  • Vlastním jménem Jiří Hásek, žije střídavě v Praze a v Brně, v době normalizace publikoval v samizdatu.
  • Básník, kytarista a zpěvák kapely Krch-off band, jeden z nejprodávanějších současných autorů poezie, dekadentní ladění, časté motivy smrti, erotiky, děsu.
 
  • Noci, po nichž nepřichází ráno (1991) – výbor ze samizdatové básnické tvorby z let 1979 – 1991, sarkasmus a cynismus, hněv, pohrdání, častý pocit marnosti a zbytečnosti všeho, sbírky Procházka urnovým hájem, Neklid, Bestiální něha, Zamilovaný dement, Nové valčíky, Mé lebky stín aj.
  • Leda s labutí (1997) – výbor z tvorby z let 1992 – 1996, Dodatky (1997)
 
  • Dvojité dno (2010) – sbírka básní a veršovaných zápisků z let 2009 – 2010.

Jaromír Typlt (1973)

  • Básník, prozaik, esejista, performer.
 
  • Koncerto grosso (1990) – prvotina, vliv poetiky rockové hudby a surrealismu.
  • Ztracené peklo (1994) – gejzír originálních slovních seskupení.
  • Pohyblivé prahy chrámů (1991) – krátké povídky, představy, sny, blouznění.

Svatava Antošová (1957) – Říkají mi poezie (1987), Ta ženská musí být opilá! (1990)

Petr Borkovec (1970) – Prostírání do tichého (1990), Mezi oknem, stolem a postelí (1996)

Petr Hruška (1964) – Obývací nepokoje (1995), Měsíce (1998)

Pavel Kolmačka (1962) – Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998)