Orientální literatury

Teorie


  • Období 4. až 1. tisíciletí před naším letopočtem.
  • Podobu starověkého písemnictví určoval mýtus – předhistorický výklad světa a jeho původu.
  • Mytická vyprávění byla plná bohů a polobožských hrdinů.
  • Texty nesloužily jen k poučení a zábavě, ale měly přímo posvátný charakter.
  • Uchovávaly a předávaly se jejich pomocí hodnoty a zvyklosti, které spojovaly tato společenství.
  • Nejstarší literární památky pocházejí z Mezopotámie, Egypta, Indie, Číny a Palestiny.
  • Mnohé žánry těchto literatur nesou podobné znaky, obsah se však liší podle prostředí.
  • Podobné motivy obsahují hymny (písně či básně na oslavu bohů), didaktická tvorba (poučná – rady, bajky), filozofické dialogy (spory) a nářky (obřadní smuteční písně).

A) Mezopotámie

  • Na území starověké Mezopotámie vzniklo zhruba ve 4. tisíciletí př.n.l. klínové písmo (vůbec první písmo).
  • Klínové písmo se pomocí trojhranného rákosového rydla rylo do hliněných destiček, které se potom vypalovaly nebo sušily.
  • Klínové písmo bylo rozluštěno během první poloviny 19. století badateli G. F. Grotefendem, H. C. Rawlinsonem, E. Hincksem.
  • V Mezopotámii vznikl první epos, ale zároveň také první literární památka.
 
  • Jedná se o Epos o Gilgamešovi, jehož ústní podoba je datována do zhruba 3. tisíciletí př.n.l. a písemná forma je asi o tisíc let mladší (2000 př.n.l.), texty jsou zapsány v sumerštině.
  • V 7. století př.n.l. vznikl ještě akkadský zápis (ninivská verze) pro královskou knihovnu v Ninive.
  • Děj eposu: Gilgameš je králem ve městě Uruk, je ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk. Velmi tvrdě vládne obyvatelům, nutí je stavět městské hradby, proto lidé požádají bohy o pomoc. Bohové lidem vytvoří polodivokého člověka Enkidu, kterého pošlou na zem, aby zápasil s Gilgamešem. Ten se s ním po čase spřátelí a společně se vydávají do hor zničit ukrutného obra Chuvavu, zabijí ho, ale Enkidu nakonec umírá. Gilgameš hledá tajemství nesmrtelného života, ale nakonec zjistí, že nesmrtelnost je nedosažitelná. Epos končí Gilgamešovým rozhovorem s duší Enkida.
 
  • Chammurapiho zákoník – černý monolitický kámen, jeden z prvních zákoníků. „Oko za oko, zub za zub“. Vystaven na náměstí, neznalost práva neomlouvala přestupky. Obsahuje soupis trestního, rodinného i obchodního práva.

B) Egypt

  • Také na území Egypta vzniklo písmo -  hieroglyfy.
  • Hieroglyfy vznikly ve 4. tisíciletí př.n.l., je to obrázkové písmo (existuje asi 1000 obrázků, používalo se zhruba 500).
  • Dnes známe celkem 2 typy hieroglyfického písma: písmo hieratické používané kněžími, ve 2. tisíciletí př.n.l. zjednodušené na několik set znaků; a písmo démotické (lidové) používané v běžném životě a samozřejmě k obchodu.
  • Hieroglyfy se malovaly rákosovým štětečkem na papyrus.
  • Jejich rozluštitelem je Francouz J. F. Champolion, kterému se písmo podařilo rozluštit pomocí Rossetské desky dovezené Napoleonem do Evropy.
  • První literární památky pocházejí ze 3. tisíciletí př.n.l.
 
 

Naučná literatura – sepsány životní moudrosti a normy společenského chování.

  • Naučení Ptahhotepovo – popisuje rodinné vztahy
  • Knihy mrtvých – unikátní dokument, náboženské texty psané na sarkofágy, rady mrtvým, jak se chovat v posmrtném životě. Součástí Knih mrtvých jsou Texty pyramid (nalezeny na bocích pyramid, vyryté do kamene) a Texty rakví (nelezeny z boku na rakvích) – obsahují návody, jak má duše putovat podsvětím.
 

Oslavné texty – hlavně hymnus (oslava nejvyššího boha)

  • Hymnus na Slunce – 14 stol.př.n.l., autorem je zřejmě egyptský faraon a náboženský reformátor Amenhotep IV. (Achnaton) – provedl reformu – polyteismus byl nahrazen monoteismem (vírou v jednoho boha) – bůh Aton.
 

Próza

  • Vlastní životopis Sinuhetův – autorem je Sinuhet, vysoce postavený dvorský úředník, část života strávil v exilu, jedná se o krátkou autobiografickou povídku. (Mika Waltari: Egypťan Sinuhet – podle Waltariho je Sinuhet lékařem, symbol egyptské.

 


C) Indie

  • Indická literatura se utvářela pod silným vlivem buddhismu a hinduismu.
 
  • Buddhismus se stal spolu s křesťanstvím a islámem nejrozšířenějším světovým náboženstvím.
  • Za jeho zakladatele je považován princ Siddhárta Gautama (563–483 př.n.l.), později nazvaný Buddha (probuzený).
  • Obsahem Buddhova učení je hlásání cest, jak překonat utrpení člověka.
  • (Siddhárta byl vychováván na královském dvoře; v 16 letech se oženil, narodil se mu syn, ale jeho se zmocnila nespokojenost; opustil rodinu, palác a bohatství a snažil se objevit, co je příčinou lidského utrpení, zvolil si místo pod fíkovníkem a několik týdnů meditoval, až dosáhl nirvány – stavu věčné blaženosti. Největší rozmach buddhismu byl za indického panovníka Ašóka, který nechal základní myšlenky tesat do patníků.)
 
  • Hinduismus je složen z řady náboženství, v popředí stojí tři bohové: Brahma (stvořitel), Višna (udržovatel), Šiva (ničitel).
  • Hinduisté věří, že o tom, jakou bude mít jejich duše další podobu, rozhoduje karma – souhrn všech skutků života.
  • Základní památkou indické literatury jsou Védy – soubor posvátných náboženských textů (vznik 1500 – 800 př.n.l.), jsou psány védským dialektem, rozsahem jsou 6x větší než Bible; některé myšlenky mají podobu modlitebních formulí; mají 4 části:

 

a) Védy – velebí přírodní síly, označují zákonitosti světa, nejcennější část,

b) Brahmány – božská pojednání o rituálech,

c) Áranjáhy – pojednání o životě poustevníků v lese,

d) Upanišády – tajné nauky; asi 100 neznámých autorů.

 
  • Mahábhárata – staroindický epos, vznik datován mezi 4. st. př.n.l. a 4. st. n.l.; předlohou je skutečný příběh, ve kterém se skoro vyhubily dva rody, ke kterému byly připojeny zpěvy, náboženské a filozofické úvahy a další příběhy; epos je psán formou dialogu mezi hlavními hrdiny.
 
  • Rámajána – epos ze 3.- 2. st. př.n.l.; příběh o princi Rámovi a jeho manželce Sítě, kterou unesl démon; Ráma se vydal manželku zachránit, ale byl nucen manželku zavrhnout, protože se ukázalo, že žila s jiným mužem; když se potom prokázala její nevina, Síta zemřela; možnost setkání na onom světě.

 


D) Čína

  • Čínskou kulturu formoval konfucianismus a taoismus.
 
  • Zakladatelem taoismu je Lao-c‘ (6. stol.př.n.l.).
  • Je také autorem textu O cestě Tao a její síle.
  • Taoismus zdůrazňuje nezávislý prostý život v harmonii s přírodou i vlastní přirozeností, jednání v souladu s principem Tao – vyšším řádem světa.
 
  • Zakladatelem konfucianismu je Konfucius.
  • Podle Konfucia jsou všechny mezilidské vztahy obdobou některého z pěti základních vztahů: Vztah mezi otcem a synem, vztah staršího a mladšího bratra, vztah manžela a manželky, vztah panovníka a poddaného a jediný rovnoprávný vztah přítele s přítelem.
  • Čtyři z těchto vztahů se odehrávají v rodině, Konfucius rodinu považoval za nejdůležitější součást společnosti.
  • To ovlivnilo myšlení Číňanů dodnes.
  • Konfucianismus klade velký důraz na státní zřízení, které v Číně existovalo v době, kdy byl vytvořen.
  • Tím pádem byli Číňané vyhranění oproti ostatním zemím s odlišným způsobem vlády, a to ještě více posílilo podezíravost vůči ostatním kulturám obecně.
  • Konfucius je autorem Pěti knih (Kniha písní, Kniha listin, Kniha obřadů, Kniha jara a podzimu, Kniha proměn).
 
  • Kniha písní – nejstarší sbírka čínské poezie (písně milostné, svatební, pracovní, popěvky, mytologické a historické náměty…); jedná se o nejvýznamnější literární památku čínského starověku.
 
  • Poezie: Poezie dosáhla největšího rozkvětu ve starověku, za dynastie Tchang (618-906), kdy byla uznávaná za nejvyšší vrchol umění a básníci byli uctíváni podobně jako bohové.

 

Li Po (701-762)

  • Nebo též Li Paj vlastním jménem Li Tchaj-po je nejpopulárnější klasický čínský básník období Tchang (701 - 762).
  • V Japonsku je znám také jako Rihaku.
  • Politicky se angažoval, na konci svého života byl nucen uchýlit se do ústraní díky dvorním pletichám na císařově dvoře.
  • Byl velmi známý svou náklonností k alkoholu, což mu ovšem neubíralo na talentu a schopnostech v okamžiku tvořit mistrovská díla.
  • Jeho lyrické básně opěvují, víno, přírodu, krásy života a přátelství, často se však pouští i do úvah o smyslu lidského života.
 

Dílo: Básně, Hvězda vína, Měsíc nad průsmykem

 

Tu Fu (712 – 770)

  • Nebo také Du Fu, či Tu C´-mej byl uznáván jako mistr klasických forem i poezie lidového tónu.
  • Z jeho díla se zachovalo asi 1500 básní.
  • První polovina Tu Fuova života se vyznačovala cestováním a bezstarostnými básněmi.
  • Ve druhé půli života byl ovlivněn strádáním a vyhnanstvím.
  • Svými sociálně laděnými reflexemi podal věrný a umělecky velmi účinný obraz své doby poznamenané hrůzami válek.
 

Dílo: Zpěvy staré Číny, Kam spěchají ty květy