Poznáte ukázky z českých literárních děl 19. století?

česká literatura

1. …rozhrnula bílá ruka těžké záclony u okna a paní kněžna se mezi nimi objevila. Jak dlouho bylo průvod vidět, tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc zašeptala: „Šťastná to žena!“

2. A přec měl pan Vorel dnes zcela novou pěnovku, kovanou stříbrem, a byl si ji pořídil jen proto, aby vypadal jako soused. Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla.

3. …cár na svůj svátek, když seděl na trůnu, poslal drába s vyřízením k bohovi Perunu. (…) „Hřmi, Perune! na můj svátek místo kanonády, pak si přijdi se mnou vypít šálek čokolády.“ (…) „Málo platu, služba těžká, nikdy konec práce, ještě bych mu měl vyvádět ve svátek legrace? (…) Pro nic za nic robotovat – nevěděl bych věru, na tu jeho čokoládu, že mu na ni seru!“

4. A Toníček se díval s Liduškou do očí, kdo dýl. Svatý bože, což to za krásné oko! Kde jest v světě ta barva, která mu se může připodobnit? A kdyby ta barva i byla na světě: kde jest to, co za tou barvou se dívá z oka? Ani modré nebe není hezčí, nežli Liduščino oko.

5. Šest neděl minulo od smrti rychtářovy a rychtářka chodila dosud jako tělo bez duše. Neměla nikdy ani za možné, že by ji mohl bůh navštívit takovou bolestí a muže od ní vzíti, jemuž byla tak velice uvykla, že si nemohla život bez něho ani představit.

6. „Lžeš. Vždyť mluvíš česky, až ohavno poslouchati, a takové šeredné pladry a hadry by nevzal na sebe poctivý Pražan.“ Pan Brouček stěží spolknul nevoli nad tím, že člověk s takovým strakatým masopustním oblekem, za který by se každý vzdělanec devatenáctého století styděl, smí tak pohrdlivě mluviti o jeho solidním, moderním šatě.

7. Václav posud nespal. Vtom se mu zdálo, že lehký před pokojem svým slyšel šumot; — rychle vykročil ven, a jakoby temný stín mihlo se něco z pavlače oknem po chodbě k bytu katovu a u sednice katovy závory temně kleply. Václav vystoupil na pavlač.

8. A brzo se dítě zabývalo výhradně jen kuřátky, počítajíc je v duchu a skrytě jimi se potěšujíc -, brzo zas výhradně jen maminkou, probírajíc znova jednotlivé příznaky, jež zpozorovalo a jež tvořily to, o čem lidé řekli: umřela...

9. Když starý Kaliba ve světnici osaměl, ještě chvíli seděl tak nehybně. Rozvažoval o tom, co tu prve slyšel a jak se Nána se Smržem předháněli. Což Smrž, ten je odjakživa hrabal, ale Nána bývala holka mírná, veselá, a teď se taky hrne jen za mamonem.

10. „Pane Vavřeno, copak děláte? Čtvrtá již dávno minula. Copak řeknou u pana aktuára?“ „Dobře máte, slečno,“ odtušil mladík ve dveřích a plná, čerstvá jeho tvář vesele se usmívala. „Mám s ním kříž! Tak se do hovoru zakousl a zamiloval do své myšlenky.“ „Jaké?“ „I samé tajné plány a revoluce, div že Litomyšl do povětří nevyhodí.“ „Ale, pane Fryborte, takové řeči!“