Poznáte ukázky ze světových literárních děl 19. století?

česká literatura

1. Ema nosila župan hluboce otevřený, takže bylo mezi šálovými revery živůtku vidět zřasenou náprsenku se třemi zlatými knoflíčky. (…) Už dříve si koupila podložku, psací potřeby, násadku a obálky, ačkoliv neměla komu psát; utírala prach na poličce, prohlížela se v zrcadle, brala do ruky knihu; upadala mezi řádky do snění a knihu pouštěla do klína. Jímala ji touha cestovat nebo se vrátit do kláštera. Přála si současně zemřít a bydlit v Paříži.

2. „Zabíjet? Zda máte právo zabíjet?“ zalomila rukama Soňa. „Ach Soňo!“ vybuchl podrážděně a chtěl se nějak ohradit, ale udělal jen přezíravou odmlku. „Nepřerušuj mě, Soňo! Chtěl jsem tě jenom přesvědčit, že mě tehdy ponoukl ďábel a teprve pak mi ukázal, že jsem neměl právo udělat ten krok, protože jsem zrovna taková veš jako všichni! (…) Poslyš: když jsem tenkrát k staré šel, šel jsem to, abys věděla, jen zkusit...“

3. Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky. A přistěhuje-li se někam takovýto mladík, je tato víra tak zakořeněna v myslích sousedních rodin, že ho považují za pravoplatné vlastnictví té které dcery ještě dříve, než mají možnost se obeznámit s jeho vlastními pocity nebo zásadami.

4. Vinicius, který nebyl už dlouho ve městě, hleděl s určitou zvědavostí na toto lidské hemžení i na Forum Romanum, které zároveň ovládalo proudění světa a zároveň jím bylo zaplaveno, takže je Petronius, který uhodl myšlenky svého druha, nazval „hnízdem Quiritů – bez Quiritů“. A skutečně, místní živel se téměř ztrácel v tom davu všech ras a národů.

5. Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.

6. Lišák měl ještě navíc šeredný zlozvyk strhávat malým chlapcům z hlavy čepici a zahodit ji do některého hlubokého světlíku před domy, kdežto Čódl Bates zase osvědčoval jisté velmi volné názory po stránce vlastnického práva tím, že si ze stánků při okraji chodníku přisvojoval rozličná jablka a cibule a strkal si je do kapes, které byly tak úžasně prostorné, že se zdálo, jako by jimi měl celý oblek podložený ze všech stran.

7. „Nežeňte se vůbec, Doriane. Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou.“ „Já se asi neožením, Harry. Jsem totiž přespříliš zamilován. To je přece jeden z vašich aforismů. Já ho provádím v praxi, jako všecko, co říkáte.“

8. Hleděl jsem vzhůru a prohlížel si strop cely. Klenul se asi třicet, možná čtyřicet stop nad mou hlavou a byl sestrojen podobně jako postranní stěny. Na jedné desce mne silně zaujala prapodivná postava. Byla to postava Času, tak jak se obvykle maluje, až na to, že místo kosy držela v ruce cosi, co jsem na první pohled pokládal za malovanou podobu ohromného kyvadla, jaká vídáme na starých hodinách.

9. Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána, jak stvořeného pro lásku, jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná na horkém loži z oblázků, s nohama nahoru jak žena všeho znalá a potíc jedy zpod žáru, nedbale nestoudně dokořán otvírala své břicho plné výparů.

10. Nikudy se však nedalo vejít. Všechna okna a všechny dveře byly zavřeny na závoru a zamčeny. Zklamaně jsem se vrátil k hlavnímu vchodu. Vtom jsem zaslechl prudký dusot uhánějících koní. Zastavili se u branky a za několik vteřin mi stromořadím spěchal vstříc Van Helsing. Jakmile mě spatřil, vyhrkl: „Tak to jste vy! Právě jste přijel? Jak je jí? Přišli jsme už pozdě? Vy jste nedostal můj telegram?“